Usměj se maminko!

Radost rodičů je velkou motivací v chování dětí. Kvůli našemu úsměvu dělají velké věci, ale i lumpárny. Nám možná připadá, že zlobí, nebo že se předvádí, ale většinou mívají úplně konkrétní cíl svého chování. Ale dělat něco kvůli naší radosti pro děti může být i nebezpečné a může je to zavést nesprávným životním směrem.

Můj pětiletý syn Rostík je ukázkou toho, jak je pro něj radost rodiče důležitá. Začal mluvit poměrně brzo a rychle si vytvořil celkem širokou slovní zásobu. Dokáže tedy své myšlenkové pochody vyjádřit dosti barvitě a obšírně. Je tak pro mě dobrým učitelem, protože mi odkrývá mnohé souvislosti.

Jednou v zimě jsme se vydali na vycházku, a protože zrovna výjimečně nejel na žádném „přibližovadle“, měli jsme možnost i dostatečnou úroveň ticha na popovídání. Hned na začátku si vyžádal můj slib, že dnes se musím celou cestu smát. Ptala jsem se proč? „Protože ti přes tu šálu nevidím na pusu, “ řekl a rozzářil se jako sluníčko, aby mi v tom usmívání pomohl.

Okamžitě jsem si vybavila časté situace, kdy přede mnou takto rozzářený poskakuje, nebo mě takto různě hladí a poplácává po obličeji, očividně s jediným cílem – rozesmát mě. Občas je to tak často, že to má spíše opačný efekt. Kolikrát „vyžaduje“, abych se smála, když ještě spím a on si brzo ráno už hraje, protože je ranní ptáče a já sova.

Abych se vrátila k vycházce. Ptala jsem se ho, jestli si myslí, že se směju málo. Prý ano, často se mračím, čož pro mě bylo celkem překvapivé zjištění. Když jsem se ptala proč si myslí, že se mračím, odpověděl: „Protože jsi maminka a maminky se často mračí, protože mají hodně práce v práci a pak ještě na dětech. Mají to tak všechny mámy i tátové. Jenom děti ne. Děti mají hodně radosti. A kdybyste nám nechaly všechny naše blbinky, měly bysme radosti ještě víc.“

Teda! Byla jsem ohromená tím, jak v tom má jasno. Děti jsou tak velcí učitelé, pokud jim dokážeme naslouchat a dáme jim prostor se projevit! Ukazují nám cestu k jejich srdci a odkrývají nám motivaci jejich chování, často i svá tajemství. Jsou schopné nám říci úplně vše, pokud se jich dokážeme správně zeptat, nebo je prostě jen necháme mluvit bez toho, abychom ji do toho skákali. A pokud to, co nám říkají na konci nějak neshodíme. To si příště rozmyslí, co nám můžou říci a co ne.

Dělám to jen kvůli tobě!

Dalším ukázkovým příkladem s Rostíkem je naše společné čtení a povídání u knihy „moje malé Montessori příběhy – Úklid“. Pointou knihy je, že uklízení může být zábava. Rostík nemá problém s řádem, dokáže si po sobě dobře uklidit a nedělá mu to problém, ale u knihy odhalil kousek svého tajemství: „To teda není žádná zábava, já uklízím jen proto, abys měla radost.“

Napadly vás nějaké „vaše“ podobné situace s dětmi? Jak často se vám stává, že dítě zopakovalo chování, které vyvolalo smích? Čím jsou děti menší, tím je záměr jejich chování zřetelnější, pokud umíme alespoň trochu číst mezi řádky.

Důležité je ale děti naučit vnímat vlastní hodnoty chování. Dát jim najevo, že to, že chtějí udělat někomu radost je samozřejmě v pořádku, ale neměly by zapomínat na sebe. Co jim přináší radost? Jak by to či ono chtěly ony a jak to lze udělat, aby nikomu neublížily, ani sobě ne? Měly by být vedeny k tomu mít svůj názor a ten si umět hájit.

Pokud totiž najedou na model „hodný kluk“, „hodná holka“ a budou neustále ve svém chování motivováni radostí jiných, ztratí svoji vlastní cestu a v budoucnu jim dá hodně práce zpět najít svoji individualitu. A bude o to těžší si ji před okolím uhájit, protože doteď byli přece poslušní. A toto je nejdůležitější úkol nás rodičů: Děti vést, ale zároveň jim nechat jejich vlastní cestu!

V opačném případě se může v budoucnu např. stát,

• že dítě nastoupí na školu, kterou vybrali rodiče. Školu ale nedokončí, nebo po dokončení půjde úplně jiným směrem a bude to pro ně jenom  ztracený čas.

• že zvolí povolání podle vzoru nebo představ rodičů, ale nebude spokojené a stále bude hledat, co jim v životě schází.

• že si vezme partnera, který odpovídá představám rodičů. To také nebude dlouho fungovat.

Prostě sejde ze své osobní životní cesty a bude v budoucnu hledat nový směr, protože mu bude něco chybět. Možná smysl života.

A dost možná si ani samo neuvědomuje, že nežije svůj život, ale stále se řídí očekáváním okolí.

Dejme dětem možnost a nástroje jít vlastní cestou…. Buďme jim oporou, ne překážkou. A průvodcem, nikoliv kazatelem. Naslouchejme jim a buďme připraveni přijmout, že jsou jiné než my a že musí najít své poslání a svůj směr. Někdy méně znamená více.

A pozor maminky! Vašeho syna ovlivníte nejvíce vy. Hlavně na vás bude záležet, jaký vtah bude mít k sobě samotnému, jak se bude chovat k ženám a jakou ženu si jednou vybere. Vy jste klíčem k budoucnosti vašeho syna! Tuto tématiku dobře popisuje Kevin Leman ve své knize „Na matce záleží“. Tatínkové zase zaručeně ovlivní své dcery – kniha „Na otci záleží“ od stejného autora. Vřele doporučuji, mnohdy stačí jen malá změna pro dosažení velkých výsledků.

Mou vášní jsou mé dvě děti, které mě neustále inspirují a učí. S nimi jsem se více přiblížila přírodě a přirozenému způsobu života. Baví mě inspirovat lidi ke změně postojů k výchově i k životu samotnému. Více o mně se dočtete zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.