První vandr dětí jako přechodový rituál a 5 tipů, aby to zvládly (skoro) samy

Přechod na 2. stupeň ZŠ je nesporně začátek nové životní etapy. A každý takovýto začátek si zaslouží svůj přechodový rituál. Oslavu toho, co je zvládnuto a začátek toho, co dítě čeká. Začátek jeho dalšího růstu a osamostatňování se.

Rituál může vypadat jakkoliv, mně se jeví jako ideální, když si samo dítě podobu rituálu částečně vybere. U nás se to stalo úplně náhodou a samozřejmě geniálně. V předjaří, když byla Kája v 5. třídě, jsme byli na vícedenním výletě ve skalách. Kája najednou dostala nápad: „Jéé, to by bylo super, kdybych na nějaký podobný výlet vyrazila s naší partičkou.“

A nakonec vyrazila, přesně před rokem (po 5. třídě). Ale už od tohoto výletu ve skalách plánovala a těšila se.

Ještě toho dne jsme se dohodli, že pokud to kamarádům spolužákům rodiče dovolí, tak může jet. Moc jsem nevěřila, že to spolužáci budou mít umožněno, ale už jsem věděla, že TO je ten správný rituál a nějak to zrealizujeme.

Kamarádi to do jednoho dovoleno měli! Rodiče jsem obvolala a řekla jim svoji představu. Že to beru jako přechodový rituál, kdy by mi přišlo dobré dát dětem větší zodpovědnost a samostatnost. Nikdo nic nenamítal. Bylo domluveno, že dětem řeknu pouze, co si mají vzít s sebou, zbytek si měly domluvit a vymyslet děti. Já a přítel jsme měli jít na vandru „za“ nimi jako pojistka a hlavně s nimi být v noci.

Seznam věcí, který jsem dětem doporučila.

Vše vypadalo skvěle, Kája plánovala, psala si seznamy. Už 4 měsíce dopředu měla jasno, co si koupí k jídlu. A to si pak i sama nakoupila. Vymyslela, odkud půjdou. Já ji pak jen nasměrovala na turistickou trasu a kam asi zvládnou dojít.

A čtyři dny před odjezdem to začali rodiče spolužáků rušit a zrušili to všichni. Přišlo jim, že to děti neměly naplánované a zalekli se. Velké zklamání! Pro nás pro všechny. Kája měla nový spacák a stan, aby mohli všichni spát v noci ve stanu. A najednou zůstala sama a bylo po těšení.

Začala jsem obvolávat její sestřenice, kamarádky. Ale bylo už hodně pozdě. Naštěstí se našla jedna kamarádka a hlavně jedna maminka, které nikam nejely a byly ochotné si během tří dnů vše půjčit, zařídit, nakoupit.

Takže holky nakonec vyrazily ve dvou, a se psem. Ale vyrazily. Dojeli jsme vlakem a autobusem do Chotěboře, kousek šli společně a pak se sešli až v Bílku, kde jsme první noc přespávali. Na kraji lesa. Holky ve stanu, my pod širákem.

Ráno se holky zdržely na snídani na borůvkách, tak jsme se s chlapem sbalili, schovali a čekali. Večer jsme se nad mapou radili, kudy půjdeme, takže holky věděly. Bez problémů sbalily stan, všechny věci i odpadky a odešly správným směrem. My kus za nimi.

A takto to šlo celý vandr. Když chtěly jít s námi, šly s námi, když chtěly jít napřed, šly napřed. Všechno si nesly samy – oblečení, jídlo, kus stanu. Vařily si samy – na vařiči. Stavěly si stan a zase ho balily.

Šly čtyři dny a s plnou polní nachodily více jak 38 km. A bylo to fakt skvělé. Já byla po dlouhé době zase na opravdickém vandru s batohem na zádech a Kája si to neskutečně užila. Navíc kamarádka je o 2 roky mladší a tolik do přírody nejezdí, takže Kája měla možnost jí mnoho věcí naučit a vysvětlit.

Tento přechodový rituál plně splnil svůj účel. Dcera na sebe byla hrdá, že tolik věcí zvládla sama. Že se o sebe čtyři dny komplet postarala v přírodě a celé si to naplánovala! Lépe se už vyzná v mapě. Celkem dobře se jí dařilo hospodařit s penězi, ač je to pro ni často náročné. A už plánuje další dětský vandr. Teď už ví, jak na to.

Pokud se vám tento nápad jako přechodový rituál líbí, mám pro vás

5 tipů, jak dětem pomoci, aby to zvládly samy:

• Domluvit se důkladně se všemi rodiči, zjišťovat průběžně jejich obavy, obzvláště pokud sami na vandry nejezdí a neví, jak to chodí. U nás to ztroskotalo na tom, že rodiče měli dojem, že jejich děti nic nenaplánovaly, nedomlouvaly se, nechaly to na poslední chvíli.
• Dát dětem seznam věcí, které si musí s sebou obstarat – dostatečně dopředu. Někdo možná bude muset něco dokoupit, nebo si půjčit.
• Ponoukat děti, aby si vymysleli trasu vandru – dostatečně dopředu (hlavně kvůli rodičům). Budou se muset sejít, donést třeba mapy, které mají doma, nebo přemýšlet, kde kdo byl. Když denně ujdou 10 km, je to dost daleko a na ně to bohatě stačí. Pravděpodobně s trasou budou potřebovat pomoc od nás. Ať si o radu řeknou.

V tomto věku je dobré, aby to nebylo jenom o chození, ale aby bylo co zažívat po cestě – na našem vandru to bylo např. koupání a další vodní vyžití (šlapadlo, paddleboard), sportovní areál a dost bavilo občerstvení po cestě – hranolky, zmrzlina,…

Šikovné je, na prvním vandru, když jsou po cestě kempy, kde se dá v případě nutnosti přespat, najíst, vysprchovat, …

Také se hodí, když se dá odněkud po cestě odjet domů dřív, kdyby byla velká nouze.

Můžou mít též 2 varianty tras – krátkou a dlouhou. Buď dojdeme až na konec, nebo se někde zdržíme a odjedeme o vesnici dříve.

Děti upozorníme, že ne všude se dá spát venku mimo kemp. To samé s rozděláváním ohně. Např. v CHKO to nejde. To musí vzít také v úvahu při plánování.

Respektive, mně osobně by nevadilo, kdyby neměly děti vše domyšlené a až na místě třeba zjistily nějaký renonc. Ale pochopitelně všichni rodiče to nedají a špatně se odhaduje, kdo ano a kdo ne. Takže pokud chceme pro své dítě parťáky, je dobré „ošetřit“ především rodiče a tento bod nepodcenit. Nám se to vymstilo.

Trasa Káji prvního výletu byla z Chotěboře do Žďáru nad Sázavou, po turistických stezkách, přes 3 kempy, kde jsme se vykoupali, občerstvili:

• Dopravní spojení do místa začátku trasy a z konce děti najdou určitě samy. I kdybychom je to chvilku předtím naučili.
• Zkontrolovat sbalený batoh, případně zvážit. Pokud je moc těžký (viz seznam věcí), určitě ubrat „zbytečnosti“.

Nejjednodušší je samozřejmě vše vymyslet sám, zařídit a rozdat informace, ale to nesplní účel přechodového rituálu, kdy mají děti dostat větší autonomii. Naopak, když je vandr v režii dětí, ohromně po něm vyrostou. Zkuste to, jestli se nebojíte. Stojí to za to!

Já sama byla na prvním vandru v 6. třídě. Bez dospělého, jen se svojí spolužačkou a našimi mladšími bratry. Bez stanu, jenom s igelitem a provazem. Brácha tam prochodil až na ponožky jediné tenisky, co s sebou měl. Pak měl ještě kanady, ty radši nesl na zádech. Mobily nebyly, dvakrát denně jsme museli zavolat z nějaké telefonní budky. Pro vodu jsme chodili do náhodných domů ve vesnicích a vždy nám ochotně napustili. Byla to pro nás velká zkušenost. A další vandr byl už o dost promyšlenější! Ale na tenhle nazapomenu.

Dodnes se našim divím, že nás pustili (na vandry nikdy nejezdili). A nikdy jim za to nepřestanu být vděčná. Díky jejich důvěře i já důvěřuji, že i ostatní to zvládnou. I když nemají profi vybavení a mnohdy ani vše, co potřebují. Moji rodiče mi umožnili jít cestou, kterou teď můžu provázet svoje děti a všechny, kteří o to stojí. Přeji všem dětem takovéto rodiče.

Krásné léto v kouzelné přírodě!