Pusť mě, ale neopouštěj

Centra pro rodinu a mateřská centra jsou opravdovvým požehnáním dnešní doby pro mladé a přicházející bytosti. Organizují pravidelné či nahodilé setkávání dětí s rodiči a společné aktivity. Naplňují tak potřebu rodičů, aby se jejich děti začleňovaly do dětského kolektivu a rozvíjely se po různých stránkách od hudební, přes pohybovou, tvořivou, dramatickou až k sociální. Ale co je možná ještě důležitější, uspokojují též potřebu nejmenších dětí. Ty si rády hrají v jiném než domácím prostředí, s jinými hračkami a pomůckami, postupně i s kamarádem či kamarádkou.

Ale stejně důležité pro ně je, aby je maminka na výpravách do světa doprovázela a podporovala.

Nesouhlasím s vypouštěním dětí do světa ve formě školky již ve dvou letech. Podle mého názoru se tím napáchá více škod než užitku. Dítě je s maminkou v tomto věku ještě hodně svázáno a cítí se jako její součást. Pak logicky nastávají situace, kdy dítě postrádá „část sebe“ a tato skutečnost mu brání v dalším rozvoji. Pro učitelky ve školkách je to neméně náročná situace, protože dítě má mnoho starostí samo se sebou a nemá většinou zájem zapojovat se do aktivit, které jsou pro ně připravené, ač jsou sebelákavější. Nehledě na další nežádoucí účinky – počůrávání (krok ve vývoji zpět), přehnaná citlivost a lítostivost, útěky do nemocí… Už Jan Amos Komenský byl zastánce výchovy dětí doma do 6 let života.

Tím, že budeme dětem oporou, budujeme jejich sebevědomí.

Sama jsem svědkem přeměny svých dětí. Moje dcera potřebovala od malička můj doprovod. Byla spokojená ve společnosti ostatních dětí, ale jen, když jsem tam byla také. Ještě na začátku třetí třídy chtěla na kroužek flétny chodit pod podmínkou, že tam budeme spolu. A protože to šlo a protože jsem začala hrát na flétnu i proto, abych jí byla vzorem a mohla mě následovat, chodili jsme obě. Po půl roce už mě tam vůbec nepotřebovala. Jenom se potřebovala ujistit, že „jsem stále s ní“ a že se na mě může spolehnout.

Ivestice, která se vrátí.

Zkušenosti rodičů starších dětí v mém okolí ukazují, že pokud u sebe děti necháme tak dlouho, jak potřebují, vrátí se nám to v podobě jejich jistoty a dobrého a zdravého sebevědomí. Jsou to například děti, které spaly třeba i do 12 let u rodičů v ložnici a dnes podnikají v zahraničí nebo cestují po celém světě. I moje dcera už má velké plány a zatím spíše podnikatelské než zaměstnanecké.

Spaní dětí s rodiči? Tak to nikdy!

Tak to byl i můj postoj kdysi dávno. Od té doby jsem toho hodně přečetla, hodně zažila se svými dětmi a hodně o tom přemýšlela. Starší dceru jsme skoro rok „mučili“ v postýlce, u syna jsme postýlku zrušili rovnou od narození. Když se vcítím do dětí, taky bych nechtěla spát někde sama. Ostatně mám to stejně i teď a to jsem dospělá!!! Proč by to u dětí mělo být jinak? V současné době si užívám, že děti ještě občas přijdou. A když marodí, beru si je k sobě automaticky. Zajistím jim tak větší pohodu a tím pádem lepší průběh nemoci. Ale hlavní je, že nám to s partnerem nevadí. Pokud by to některému z rodičů narušovalo jeho potřeby, je lepší zvolit jiné řešení, které bude přijatelné pro všechny.

Takže já osobně jsem velkým příznivcem Center pro rodinu a celé jejich myšlenky a mají můj obdiv, moji podporu a můj dík.

Hodně jsem se toho i díky nim naučila, protože organizují i přednášky a vzdělávání pro rodiče.