Můj příběh

Mou vášní jsou mé dvě děti, které mě neustále inspirují a učí. S nimi jsem se více přiblížila přírodě, své intuici a přirozenému způsobu života.

Baví mě inspirovat okolí ke změně postojů k výchově i k životu samotnému.

Jmenuji se Eva Pospíchalová. Jsem učitelka 1. stupně ve Svobodné škole v Chotěboři a hlavně máma dvou dětí – 10leté dcery Karolíny a 7letého syna Rosti. Těšila jsem se na ně už od střední školy. A měla jsem jasno v tom, jak budou vychovaní. Ukázalo se však, že i děti mohou být našimi učiteli. 

Je toho hodně, co bych o sobě mohla psát, vždy mě zajímalo mnoho věcí směrů, kroužků, měla jsem vždy nabitý program různými aktivitami. Ale nejvíce ze všecho mě asi baví a také se mi daří, vést děti ven. Tedy tak, aby postupně samy začaly venku trávit svůj volný čas. Což považuji za zásadní pro duševní i tělesné zdraví a celkovou spokojenost. 

Moje dětství probíhalo z velké části venku. Jezdili jsme s rodiči na kole, chodili na houby, bruslili, sáňkovali, lyžovali, jezdili na dovolené pod stan. Měli jsme před domem velkou louku, kde jsme zkoušeli různé gymnastické kousky. Proháněli jsme se v ulici na všem možném. Na sídlišti jsme s kamarády a spolužáky hráli vybíjenou, skákali panáka nebo gumu. S kamarádkou jsme chodili do blízkého lesa do našeho domečku v houští.

Na 2. stupni základní školy jsem chodila každý den se psem na výpravy do širokého okolí. Jezdili jsme se s partou koupat do vedlejší vesnice. Vyráželi jsme s kamarády na vandry, kde jsme zažili hodně dobrodružství a naučili se toho mnoho pro život. S nejlepší kamarádkou jsme jezdily ke koním, kde jsme celý víkend přespávaly nad stájí na gauči společně s místními psy a kočkami. S partou jsme slavili čarodějnice.

Chodila jsem na turistický kroužek, kde jsme hráli dobrodružné hry v obci i okolí a jezdili pravidelně na chaty do krásné přírody. Bylo to něco jako skaut, jen jsme byly holky s klukama dohromady.

Jezdila jsem každoročně na tábor, který jsem si nenechala ujít, ani když jsem měla dostat nechodící sádru. O velkých prázdninách jsem bývala doma jen několik dní. Zbytek zaplnily tábory, vandry, prázdniny u babičky plné dobrodružství ve vsi i v lesích.

Venku byl život. Věděla jsem, že pokud chci něco hodnotného zažít, musím ven. A teď vím proč.

Jsou to okamžiky, na které nikdy nezapomenu a které mi pomáhají ve chvílích, kdy mi není dobře na duši.

To je moje bohatství, které mám už napořád.

A to chci i pro své děti!!!

Samozřejmě jsme se dívali i na televizi, ale dost omezeně. Jeden pořad o víkendu a ven. A jsem za to dnes rodičům neskutečně vděčná. Nedovolili, abych si vytvořila návyk v koukání se na cokoliv, na konzumování zážitků místo jejich prožívání. 

Život se má žít!

Tak se snažím svým životem inspirovat děti k tomu, aby ho také žily, místo toho, aby koukaly na životy ostatních . A dostala jsem k tomu do života výbornou příležitost.

Už jako malá jsem měla „bláznivý“ sen, že budu bydlet na samotě u lesa. To se mi na pár let opravdu vyplnilo a byl to pro mě v tomto ohledu moc příjemný čas. Dostala jsem se nejblíž přírodě za celý život a zásadním způsobem mě to změnilo. Začala jsem si daleko více uvědomovat propojení člověka s přírodou a napojila jsem se na svoji intuici.

Byla jsem na mateřské dovolené, takže jsem měla možnost s dětmi v přírodě trávit většinu dne. Využívat její dary.

Věděla jsem, že chci své děti také vést ke spojení s přírodou.

Nastavila jsem si to v hlavě jako jednu z priorit. A jdu po cestě, kterou jsem si vybrala. 

Takže:

♥ VEDU DĚTI VEN, neboli je mým cílem, aby byly co nejvíce venku. 

A to i navzdory tomu, že jsem se před pár lety musela s dětmi přestěhovat do malého městečka. 

Zároveň mám ještě dva další zásadní výchovného cíle, které se projevují v mých článcích:

♥ Vedu děti ke svobodě v zodpovědnosti.

♥ Vedu děti ke knihám

Dnes sklízíme ovoce našeho úsilí

Máme dvě zdravé a zdá se spokojené děti školního věku. Dcera tráví hodně času venku se psem a s kamarády. Ráda venku sportuje. Běžně si přeje od Ježíška dárky venku, každý rok s nějakou obměnou. Přeje si i venkovní narozeninové oslavy. V jejím věku jsem za to velice vděčná, ne všichni její vrstevníci tráví tolik času venku a tak rádi. 

Syn chodil do lesní školky a chodí do "venkovní třídy" základní školy, kde je velkou část roku venku celý den. Má pár strojů na kterých se rád prohání. Pozvání na projížďku na nich nebo na dětské hřiště většinou neodmítne. Na zahradě dělá rád společnost naší kočičce, případně koťátkům. 

Oba s námi nebo sami zatím rádi chodí či jezdí na různé venkovní akce, výlety, chaty, tábory, lyžování, ...

Nejsou to poslušné děti, jak by si stále většina lidí přála mít, ale jsem předsvědčená o tom, že jsou vychovávány k odpovědnosti a svobodnému myšlení a rozhodování v rámci hranic. Jsou ochotné diskutovat a stát si za svým názorem. A ví, že když něco chtějí, musejí pro to samy něco udělat. Není to vždy jednoduché, ale vím, že to má smysl. 

Dcera, ač byla na mě hodně závislá a nechtěla se beze mne nikam hnout,  ve třetí třídě si najednou nabrala čtyři kroužky a nejradši by trávila čas jen se svými kamarádkami. A má velké plány, jak rozjede podnikání v Anglii. Dokáže si uvařit jednoduché jídlo, obstarává bez problémů nákupy. Své školní povinnosti si od poloviny první třídy hlídá sama.

Zatím mají výborný vztah ke knihám, aniž bych je do četby musela nutit. Mladší syn už v pěti letech četl kratší slova psaná i malými písmenky. Všechna písmenka se naučil sám díky interaktivní hračce - elektronickému tlačítkovému notebooku a tím, že se pořád doptával.

Dcera je schopná knihy přímo hltat, jen si musí sama vybrat tu, která ji bude bavit. 

Život je nejlepší učitel

Já učím děti a ony učí mne. Nastavují mi zrcadlo a já se z něj učím číst a pak případně upravit své chování. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že nejmocnější ve výchově je vzor. Nejčastější otázka, kterou si kladu, než se rozhodnu ve svém konání i mluvení je:

Co je tím učím?

Protože jsme to, co konáme, nikoliv to, co povídáme. A děti to intuitivně ví.