Jmenuji se Eva Obi Pospíchalová. Jsem bývalá učitelka a průvodkyně na 1. stupni ZŠ. Nyní jsem autorka a lektorka projektů Dětství VENKU a Máma a syn. A hlavně máma dvou dětí – dcery Karolíny (nar. 2009) a syna Rosti (nar. 2012). Těšila jsem se na ně už od střední školy. A měla jsem jasno v tom, jak budou vychovaní. Ukázalo se však, že i děti mohou být našimi učiteli.

Je toho hodně, co bych o sobě mohla psát. Ale nejvíce ze všecho mě baví HUDBA, PŘÍRODA a OSOBNÍ ROZVOJ. Dává mi smysl a také se mi daří vést děti ven. Tedy tak, aby postupně samy začaly venku trávit co nejvíce času. Což považuji za zásadní pro duševní i tělesné zdraví a celkovou spokojenost. 

Moje dětství probíhalo z velké části venku. Jezdili jsme s rodiči na kole, chodili na houby, bruslili, sáňkovali, lyžovali, jezdili na dovolené pod stan. Měli jsme před domem velkou louku, kde jsme zkoušeli různé gymnastické kousky. Proháněli jsme se v ulici na všem možném. Na sídlišti jsme s kamarády a spolužáky hráli vybíjenou, skákali panáka nebo gumu. S kamarádkou jsme chodili do blízkého lesa do našeho domečku v houští.

Na 2. stupni základní školy jsem chodila každý den se psem na výpravy do širokého okolí. Jezdili jsme se na kole s partou koupat do vedlejší vesnice. Vyráželi jsme s kamarády na vandry, kde jsme zažili hodně dobrodružství a naučili se toho mnoho pro život. S nejlepší kamarádkou jsme jezdily ke koním, kde jsme celý víkend přespávaly nad stájí na gauči společně s místními psy a kočkami. S partou jsme slavili čarodějnice.

Chodila jsem na turistický kroužek, kde jsme hráli dobrodružné hry v obci i okolí a jezdili pravidelně na chaty do krásné přírody. Bylo to něco jako skaut, jen jsme byly holky s klukama dohromady.

Jezdila jsem každoročně na tábor, který jsem si nenechala ujít, ani když jsem měla dostat nechodící sádru. O velkých prázdninách jsem bývala doma jen několik dní. Zbytek zaplnily tábory, vandry, prázdniny u babičky plné dobrodružství ve vsi i v lesích.

Venku byl život. Věděla jsem, že pokud chci něco hodnotného zažít, musím ven. A teď vím proč.

Samozřejmě jsme se dívali i na televizi, ale dost omezeně. Jeden pořad o víkendu a ven. A jsem za to dnes rodičům neskutečně vděčná. Nedovolili, abych si vytvořila návyk v koukání se na cokoliv, na konzumování zážitků místo jejich prožívání. 

Tak se snažím svým životem inspirovat děti k tomu, aby ho také žily, místo toho, aby koukaly na životy ostatních . A dostala jsem k tomu od života výbornou příležitost.

Už jako malá jsem měla „bláznivý“ sen, že budu bydlet na samotě u lesa. To se mi na pár let opravdu vyplnilo a byl to pro mě v tomto ohledu moc příjemný čas. Dostala jsem se nejblíž přírodě za celý život a zásadním způsobem mě to změnilo. Začala jsem si daleko více uvědomovat propojení člověka s přírodou a napojila jsem se na svoji intuici.

Byla jsem na mateřské dovolené, takže jsem měla možnost s dětmi v přírodě trávit většinu dne. Využívat její dary.

Věděla jsem, že chci své děti také vést ke spojení s přírodou.

Nastavila jsem si to v hlavě jako jednu z priorit. A jdu po cestě, kterou jsem si vybrala. 

Takže:

♥ VEDU DĚTI VEN, neboli nenápadně je učím návykům být co nejvíce venku. 

A to i navzdory tomu, že jsem se před pár lety musela s dětmi přestěhovat do malého městečka. 

Zároveň mám ještě dva další zásadní výchovného cíle, které se projevují v mých článcích:

♥ Vedu děti ke svobodě v zodpovědnosti.

♥ Vedu děti ke knihám.

Já učím děti a ony učí mě. Nastavují mi zrcadlo a já se z něj učím číst a pak upravovat své chování. Je to neustálý koloběh. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že nejmocnější ve výchově je vzor. Nejčastější otázka, kterou si dnes kladu, než se rozhodnu ve svém konání i mluvení je:

Protože jsme to, co konáme, nikoliv to, co říkáme. Protože jsme pro naše děti vzor, který budou následovat, ať chceme, nebo ne. 

A to hlavní, co chci dětem dát a v čem chci, aby mě následovaly, je život venku, dětství venku. 

Obi - můj manžel, pohodář a velký dobrodruh. Má procestováno kus Evropy a mnoho míst u nás. Do svých třiceti let býval každý víkend někde v lesích, na cestách. Zajímají ho enviromentální témata ve společnosti. Na našich výletech se stará o zázemí (nyní hlavně o spací auto), místa na přespávání, hledá zajímavá místa k navštívení. Kromě toho je také nadšencem tvorby videí a videoprojekcí v projektu Poviam. 

Karolína (nar. 2009) - moje dcera. Velká chovatelka zvířat.  V současné době jich má 12 a s většinou z nich bydlí v zahradním domku. Má ráda dobré jídlo. Miluje tanec, běhání. Často si na výletech někam na chvíli "odběhne".

Rosťa (nar. 2012) - můj syn. Od malička více jezdí na čemkoliv, než chodí a běhá. Miluje technické věci a všechno, co má kola. Chodil do lesní školky, nyní je ve "venkovní" Svobodné škole Chotěboř. Má rád kočky, jinak ho zvířata nijak moc nezajímají. Výlet bez nějakého vozítka je pro něj náročný, ale s věkem dává i pěší výpravy čím dál lépe. 

Šimon (nar. 2000) - Obiho syn. Už k nám moc často nejezdí. Studuje lesnickou školu. 

Kája a Rosťa jezdí ke svému taťkovi na polosamotu do malé vesnice. Mají tam velkou zahradu a do lesa kousek. 

Tam také začalo "pokračování" mého venkovního dobrodružství s tenkrát malou Karolínkou. Velkou část dne na zahradě, nebo v blízké přírodě. Většinu zeleniny a ovoce jsme si vypěstovali na velké zahradě sami a ten klid tam, to mě napojilo na úplně jiné energie. A cítila jsem, že to je to důležité a to chci předat svým i dalším dětem...